Pěstouny jsou už 30 let, děkujeme

Do péče jako první převzali v roce 1986 téměř šestiletou holčičku s jejím 1,5letým bratrem. Od té doby vytvořili domov dvanácti dětem z různých dětských domovů i jiné pěstounské rodiny.

V péči Marty a Václava Flejberkových se za třicet let „vystřídalo“ dvanáct dětí – sedm dívek a pět chlapců, kteří přešli do jejich péče ve věku od 1,5 roku do dvanácti let. Nejvíc dětí měli manželé v roce 1999: pod jednou střechou se jich sešlo rovných sedm.

„Vždycky jsme chtěli velkou rodinu a také pomáhat dětem, kterým bychom mohli dát domov. Život pěstounské rodiny přinášel spousty radostí a vzájemného obohacení, i když jsme zažili pochopitelně i náročné chvíle,“ říká Marta Flejberková.

Děti přicházely k pěstounům nejen z různých dětských domovů (např. Dětského domova v Opavě, v Čeladné, Horní Plané, Vrbna p. P., Janovic a Kojeneckého ústavu v Opavě), ale i z jiné pěstounské rodiny.

„Zpočátku bylo nutné dostavět nový dům a pak ho o jedno poschodí zvýšit. Časem jsme zrenovovali starší dům po rodičích a vytvořili pro už zletilé děti zázemí a podmínky k vlastnímu soběstačnému životu. Jsme vděční doprovázejícím organizacím, kterými bylo zpočátku OPD v Opavě, Středisko náhradní rodinné péče v Praze a v současné době Centrum psychologické pomoci Rodinná a manželská poradna v Opavě,“ dodává Václav Flejberk.

 „Pěstounům bych chtěl poděkovat za všechnu péči, starostlivost a lásku, kterou za třicet let dětem věnovali. Oba tvrdí, že se necítí být mezi pěstounskými rodinami nijak výjimeční, a že v běžné i pěstounské rodině je vždy nutná harmonie mezi manžely a zodpovědnost vůči dětem, které jsou darem, ne vždy samozřejmým. Myslím si, že jsou zbytečně skromní, protože dát rodinu tolika dětem si zaslouží hluboký obdiv,“ říká náměstek hejtmana MSK Svatomír Recman.

Ke gratulaci se připojil také Zdeněk Moldrzyk, ředitel Centra psychologické pomoci v Karviné – Fryštátě. „Manželům Flejberkovým chci popřát do dalších let společného života, aby si užili plody své dosavadní činnosti a zažívali si radost z nové role pěstounských prarodičů. Nemám obavy, že by nebyli na tuto situaci připraveni a nezvládli ji, neboť už dokázali být dlouhou dobu oporou, doprovázejícím blízkým člověkem a tvůrcem domova pro svěřené děti. Celková doba působení coby náhradních rodičů je zcela výjimečná, neboť jde o velmi emocionálně, osobnostně i organizačně náročnou činnost, kterou opravdu nemůže vykonávat každý.“

_______________________________________________

Manželé převzali do péče v roce 1986 téměř šestiletou holčičku s jejím 1,5letým bratrem. Po devíti letech v roce 1995 do rodiny přibyla dívka s mentálním handicapem, která měla 7 let, za rok sestry 12 a 10 let. Ty šly k Flejberkovým z jiné pěstounské rodiny. Po dvou letech přišla další dívka ve věku 12 let, v roce 1999 následoval chlapec, který měl 4,5 roku. V roce 2001 přibyl čtyřletý chlapec, který byl po dvou letech u manželů Flejberkových předán k mezinárodní adopci do Dánska, odešla a vdala se také první dívka ve věku 21 let. V roce 2005 přijali 9letého chlapce a za rok dalšího 9letého chlapce. Za čtyři roky byly do rodiny přijaty dvě sestry, které v té době měly 10 a 9 let.