Můj příběh aneb „láska hory přenáší“

Ahoj, jsem Igorek a v lednu jsem oslavil 8 let. Nejsem jako většina ostatních dětí, které se učí číst a psát a hrají si venku s kamarády. Mou oblíbenou zábavou je poskakování v trampolíně na zahradě u domečku, který pro nás moje náhradní maminka nechala postavit. Chodím do první třídy speciální školy. Do školy (dříve školky), kterou pro mě má náhradní maminka pečlivě vybírala tak, aby o mě bylo dobře postaráno a aby se mi věnovali, jak potřebuji. Takových školek není mnoho a já nemám rád dlouhé cestování, jsem vždy nevrlý a pláču, a proto jsme se rozhodli přestěhovat. Cítím se šťastně, mám své hračky, své místo a hlavně, svou maminku, která si vždy všimne, když se mi něco nelíbí, obejme mě a něco hezkého mi povídá…. No jo, ale jak to vlastně začalo? Rozhodl jsem se, vyprávět Vám svůj příběh od začátku.

Psal se rok 2016, kdy jsem se dostal na svět. Narodil jsem se mamince, která do poslední chvíle nevěděla, že mě čeká a u porodu nechtěla spolupracovat. Můj první kontakt se světem si nepamatuji, nedýchal jsem a lékaři mě dlouho křísili. Nakonec se jim to povedlo a já mohl otevřít svá modrá očka a zjistit, jak to tady vypadá. Lékaři nevěděli, co se mnou bude dál, bez dechu, jsem byl bohužel příliš dlouho. Moje biologická máma a prarodiče se mě hned zřekli, nezvládli by se o mě postarat. Proto pro mě našli přechodnou pěstounku, paní Ivetu.

Paní Iveta, které dnes říkám, „máma“ mě bez váhání přijala a vzala si mě domů, byť to mělo být původně jen na rok. Byla to doba, kdy se o mě měla starat a chodit se mnou k lékařům, aby případní noví pěstouni, mohli vědět, jak to se mnou vypadá. Má prognóza byla ale dlouho nejasná a musel jsem projít mnoha lékařskými vyšetřeními – na neurologii, kardiologii, chirurgii, u očního lékaře. Bylo toho tolik, že už si to vše ani nepamatuji.

Doba, kdy jsem byl v přechodné pěstounské péči, uplynula jako voda a lidé kolem mě začali řešit co se mnou bude dál. Nebylo to vůbec jednoduché, vědělo se, že jelikož nejsem zdravý, nenajde se moc lidí, kteří by si mě chtěli vzít, a protože jsme s paní Ivetou tvořili dobrý tým, požádala o to, abych u ní mohl zůstat v dlouhodobé pěstounské péči a k mé radosti to vyšlo!

Do svých tří let, jsem si nedokázal představit, že bych byl bez své náhradní mámy a kdykoliv se ode mě vzdálila, začal jsem křičet a plakat. Uznávám, že to se mnou neměla vůbec lehké a moc jsem ji nedovolil si odpočinout, protože jsem nikdy moc dobře nespal. Pak jsem však začal zjišťovat, že není až tak špatné, mít kolem sebe další děti a lidičky, kteří se mi věnují. Mamka si toho všimla a začala se mnou chodit více mezi lidi a hledala školku, kde by se mi mohlo líbit. Začal jsem chodit do speciální školky, ale byla dost daleko od našeho tehdejšího bydliště, a tak se maminka rozhodla, že se se mnou přestěhuje a ulehčí mi to.

Teď už víme, že mám Mikrocefalii, což znamená, že mi mozková část hlavy neroste dostatečně rychle, a to vede k opoždění mého mentálního i fyzického vývoje. Mám těžkou mentální retardaci a cítím se asi na jeden rok. Mluvit sice neumím ale s náhradní mámou si i tak dobře rozumíme, ona totiž vždy pozná, co potřebuji a pořád vymýšlí různé podněty, které by mi mohly pomoci se dál rozvíjet. Byť tomu nikdo nevěřil, dokázal jsem se naučit chodit. Sice to není stoprocentní a často škobrtnu, ale chodím, a to je důležité. V orientaci mi asi ani moc nepomáhá můj zhoršený zrak. Ptáte se na nošení brýlí? To je pro mě nepřípustné, něco takového opravdu nosit nebudu a nehodlám se o tom bavit.

Byť je mi pouhých 8 let, prožil jsem toho už hodně. Byl jsem dvakrát hospitalizován na JIP, protože jsem se dusil a nemohl dýchat. Tenkrát se nevědělo, jestli to zvládnu. Nějakou dobu mě také trápily epileptické záchvaty a doteď musím brát léky. Máma se mnou v těžkých chvílích vždy byla, neopustila mě a utěšovala mě. Nemusíte se však bát, díky mé náhradní mámě zažívám ve svém životě i spoustu hezkých chvílí, mimo jiné se mnou jela do lázní a zdejší procedury jsem si opravdu s radostí vychutnal.

Do mého života vstoupilo i mnoho dalších lidí. Kromě lékařů, které jsem pravidelně navštěvoval a navštěvuji a učitelek ve školce a škole, za námi od začátku chodí, co dva měsíce na návštěvy jedna „teta“, která si vždy s mámou povídá a ptá se ji, jak se zrovna máme a jestli nám může s něčím pomoci.  Když jsem byl miminko, chovala mě v náručí a nyní si rád sednu na její klín (to já návštěvám teď dělávám, když chci pozornost), smějeme se a děláme třeba „paci paci“, vždy se na mě usměje a podá mi hračku, kterou jsem někam odhodil, což dělám často. Máma říká, že teta je náš průvodce na cestě náhradním rodičovstvím a hodně nám už pomohla při řešení různých náročných situací.

U své náhradní maminky se cítím šťastný a milovaný, rád rozdávám úsměvy, výskám a užívám si každé její pohlazení, objetí a vlídné slovo. A mé poselství na závěr? Važte si veškerých drobností, které vám život přináší a lásky které dostáváte, jelikož „láska hory přenáší“.

A toto je pro tuto chvíli konec mého příběhu, příběhu, kterému se každým dnem píší nové řádky. A kdo ví, možná se vám ještě někdy zase ozvu 😊

S láskou Igorek