Příběhy

ZŮSTAT VE VZTAHU NEBO ODEJÍT?
Pan Adam se ocitl nepříjemné situaci. Už delší dobu se trápil otázkou, jestli zůstat ve vztahu se svou partnerkou Lucií nebo jej ukončit. Jeho dlouhodobá nespokojenost pramenící ze soužití s Lucií, se začala negativně odrážet i na jeho pracovních vztazích, kdy působil jako vedoucí týmu. Hlavní překážkou, která mu bránila vztah ukončit, byla 8letá dcera Zuzka, měl strach, že rozchodem s Lucií o ni „přijde“. Na základě doporučení a dobré zkušenosti svého kamaráda si domluvil konzultaci s psychologem. I přes počáteční pochyby o tom, jestli má smysl řešit osobní záležitosti s někým úplně cizím, se na první sezení dostavil. Společně s psychologem pak věnovali pozornost jeho problému, povídali si o jeho širších souvislostech, o tom proč a jak vznikl. Adam měl možnost pohlédnout na danou situaci z nového úhlu. Postupně sám začal spatřovat možnosti jejího řešení, které si dříve neuvědomoval. Bylo pro něj velmi úlevné mluvit o všem, co mu běží hlavou, aniž by ho naslouchající psycholog hodnotil. Měl příležitost uvědomit si své silné stránky a čerpat z nich pro zdárné řešení svého problému.

MÍSTO KDE SE MŮŽEME SETKÁVAT
Paní Eva je povoláním asistentka na prvním stupni základní školy. Vedle této práce věnuje jako pěstounka péči dětem, které nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině. Kromě svých dvou vlastních dcer, vychovala v pěstounské péči také dva dnes už dospělé chlapce. Následně přijala do pěstounské péče téměř dvouletou holčičku Elišku. Eliška je sirotek, její maminka zemřela a otec není uveden v rodném listu. Paní Eva si uvědomila, že je velmi důležité, aby v období, kdy Eliška začne lépe chápat, že není její biologickou maminkou, měla holčička místo a prostor vyjádřit svůj vztah k mamince, byť jen návštěvou hřbitova. Začala proto sama pátrat po místě, kde je maminka pohřbena. Zjistila, že hrob doposud neexistuje a urna s ostatky maminky je uložena v pohřebním ústavu. Rozhodla se, že zajistí pro uložení urny hřbitovní místo, které by v budoucnu bylo symbolickým prostorem pro setkávání Elišky s maminkou. Vše potřebné se paní Evě podařilo zařídit a tak společně s Eliškou navštívily místo, kde je maminka pochována a společně k němu položily kytičku.

ŽÁRLÍM ALE NECHCI
Pan Radim se objednává do poradny se svou žárlivostí. Chtěl by ji zvládat, porozumět jejím příčinám. Domnívá se, že jeho žárlivost a s ní spojené chování mělo vliv na rozpad jeho prvního manželství. Nyní je podruhé ženatý, vše bylo v pohodě, dokud manželka nenastoupila do práce. Radimovi začaly vadit občasné společenské akce manželčina kolektivu. Jeho žárlivost opět propukla, manželka je zatím tolerantní, ale Radim se obává, že mu to přeroste přes hlavu, a jeho nepřiměřené jednání se ještě zesílí. Radim doposud zkoušel pomoc u psychologů individuálně – nyní mu nabízíme terapii ve spolupráci s manželkou. Je výborné, že manželka okamžitě souhlasí. Další sezení probíhají společně s ní. Ukazuje se to jako užitečné, oba si potřebují vyjasnit nedorozumění, která se nahromadila v poslední době díky narušené komunikaci. Ve spolupráci s psychologem se v nekonfliktní atmosféře věnují důležitým tématům, jako například jejich původní očekávání, se kterými vstupovali do manželství, nesplněné sny, spolupráce při výchově dětí a péči o domácnost. Oběma záleží na tom, aby překonali vzniklé potíže. Učí se spolu komunikovat, aby předešli zbytečným konfliktům. Díky jejich otevřenosti a trpělivosti se to i nakonec daří, vysvětlí si vzniklá nedorozumění, Radim se zklidnil a dokáže svou žárlivost „držet na uzdě“.

NEVĚRA = konec vztahu?
Paní Marcela přichází na poradnu ihned poté, co objevila dlouholetou nevěru svého manžela. Potvrdilo se tak její dávné tušení, že něco není v tomto směru v jejich soužití v pořádku. Je zmatená, neví, co bude dál, manžel s ní nechce o ničem mluvit. Marcela by nerada udělala unáhlené rozhodnutí a hlavně se potřebuje psychicky „dát do pořádku“. Nemá nikoho, komu by s důvěrou mohla svěřit své zraněné city, pocity zrady, zklamání, ponížení. Ulevuje se jí, když zjišťuje, že si to může dovolit u psychologa. Je to však teprve počátek cesty, kterou ještě společně s ním projde. Neobejde se to bez bilancování prožitého života. Potřebuje se v něm vyznat. Těžko si přiznává něco, co dlouhou dobu potlačovala – že jejich partnerský vztah již dlouhou dobu procházel krizí. Najednou vidí, co vidět nechtěla – oba již byli dlouho vnitřně nespokojení jeden s druhým, nedokázali najít společnou řeč, odvahu být k sobě upřímní. Hromada každodenních starostí o dům, děti, existenční stres – to vše dokázalo odsunout holou skutečnost o neutěšeném stavu jejich vzájemných citových potřeb do pozadí. Až na to, že pouze u klientky – manžel hledal ventil u milenky. Marcela je silná osobnost, přes mnohé těžké prožitky se dokáže přenést sama, přesto vítá možnost čelit neznámé budoucnosti v doprovodu psychologa. Dnes už ví, že další společné soužití s manželem bude možné, jen pokud ho oba budou chtít založit na jiných kvalitách.

STÁLE DÍTĚTEM
Paní Lenka přichází do poradny na doporučení Linky důvěry. Trápí jí dlouholeté konfliktní vztahy s rodiči, je nejmladším dítětem ze tří sourozenců. Paní Lenka je dospělá, pracující žena, je doposud svobodná, ale jako samoživitelka vychovává dvanáctiletou dceru. Má pocit, že jí rodiče i přes její věk nevhodně zasahují do života, mají výhrady vůči jejímu životními stylu a také partnerovi, se kterým aktuálně navázala vztah. Celá situace se natolik vyostřila, že ji dokonce vyhrožují odebráním dcery z péče. Lenka je vystrašená a nejistá. Ocenila proto pomoc Linky důvěry, kde byla informována o svých rodičovských právech, sama už navštívila odbor sociálně právní ochrany dětí. V poradně chce řešit svůj vztah k rodičům, zejména matce, chce najít nové možnosti, jak s nimi komunikovat a jednat. Za terapeutického vedení se klientka během šesti konzultací věnuje svým dosud neuvědomělým postojům a pocitům bezbranného dítěte vůči alkoholické a násilnické matce – „dodneška z ní mám strach“. Uvědomuje si, že těmito pocity reaguje na matku i nyní v dospělém věku, zkouší je vědomě kontrolovat a nahrazovat je větší samostatností v jednání bez pocitu provinění. Dohodnuta je následně také další spolupráce s Lenkou a její dcerou formou rodinné terapie.

NECHUTENSTVÍ NEBO OBRANA?
Paní Anna je maminkou šestileté Zuzanky. Obrátila se na poradnu po upozornění učitelky mateřské školy, že její dcera odmítá ve školce jíst. Paní Anna je chováním své dcery překvapená, uvádí, že doma se nechutenství k jídlu vůbec neprojevuje. Na poradně se setkává paní Anna a její dcera Zuzka s psychologem a věnují pozornost vzniklé situaci. Z jejich vyprávění i chování je zřetelné, že jejich vzájemný vztah je vřelý a malá Zuzka vyrůstá v harmonickém rodinném zázemí. Vzhledem k blížícímu se nástupu do 1. třídy, se orientačně zabývají také Zuzančinou připraveností ke školní docházce. Ukazuje se, že má dobré předpoklady zvládat školní docházku, je dostatečně vyspělá po stránce rozumové, sociální i smyslové. Blíže si povídají také o situaci ve školce. Osvětluje se, že došlo a dochází ke konfliktu mezi Zuzkou a její spolužačkou, která ji fyzicky napadá a před ostatními dětmi vystavuje výsměchu, že je obézní. A tak se Zuzka brání výsměchu tím, že odmítá jídlo – „aby mě děcka nebily, jsou na mě zlé“. Fakticky Zuzka, ale v žádném případě nadváhou netrpí, je pouze robustnější konstituce. S paní Annou a její dcerou probírá psycholog možné způsoby obrany i ochrany před touto situací. Paní Anna informuje i učitelky v mateřské škole, projevy nevhodného chování dětí vůči Zuzce se daří usměrnit. Děvčátko vnímá podporu dospělých, cítí se sebejistější, postupně se mění i jeho sebehodnocení. Asi za pět týdnů paní Anna sděluje, že se vše upravilo a potíže odezněly.